Logo Bezpečně na kole
Řetěz žere plandavé kalhoty

Ideální trénink

Jak by měli začínající cyklisté trénovat? Časopis Velo v čísle 11/2015 publikoval na toto téma následující zajímavý článek. Děkujeme MUDr. Ondřeji Vojtěchovskému a redakci časopisu Velo za laskavé svolení se zveřejněním.

K závodění pestře a zábavně!

velodramatic_seaotterkids_5180.jpgHodně rodičů by chtělo, aby jejich dítko kráčelo v jejich šlépějích. A co víc, aby do nich našlapovalo co nejšikovněji, neřkuli dosahovalo úspěchů. Nejen v případě sportu je ale potřeba krotit své vlastní ambice. Pravidelný trénink a velká zátěž je v případě dítěte velmi citlivá věc z více pohledů.

Hudební pedagogové provedli před lety velmi zajímavou retrospektivní studii, ve které zkoumali historii mladých talentovaných hráčů vážné hudby (mladý zde znamená do 30 let věku), účastníků velkých světových interpretačních soutěží. Rozdělili si je do tří skupin. První byli tvrdě drilováni od raného dětství. Druzí sice hráli, ale jen vlažně a nepravidelně. Třetí skupina v dětství nehrála vůbec a začínala, na hudebníky, velice pozdě, mezi 12. a 15. rokem věku. Vědce zajímalo, který přístup byl nakonec nejúspěšnější. Ovlivněni společenským ovzduším, které preferuje a adoruje píli a dřinu, bychom očekávali, že to bude skupina první, ta, která podobně jako mladý Mozart dřela od čtyř let každý den. Nikoli. Všechny tři skupiny byly zastoupeny naprosto rovnocenně.

Pro úspěch na světovém poli se jako rozhodující ukázal pouze a jedině vrozený talent. Pro nositele takového talentu je zcela lhostejné, že (na rozdíl od svých vrstevníků) přišli ke svému oboru se zpožděním několika let. To, co jiní pracně trénovali léta, zvládnou oni během několika měsíců.

Je také zajímavé, že opravdu talentovaní jedinci o svých výjimečných dispozicích už od časného dětství vědomě či podvědomě vědí a jsou tímto oborem neodvratně přitahováni. Vůbec tady nezáleží, zda se danému sportu či umění někdo v rodině již věnuje, nebo o dané aktivitě nikdo z jeho blízkých v životě neslyšel. Takové děti si jdou za svým, mnohdy dokonce i přes odpor rodičů.

Dědičnost tady svoji roli sice opravdu hraje, v žádném případě ovšem není stoprocentní. Všichni si jistě vzpomenou na nějaký příklad, kdy syn či dcera nikdy nedosáhli výkonnosti svého rodiče – navzdory veškerým výhodám vyplývajícím z „dobrých rodinných dispozic“.

Předčasný důchod

Další námitkou proti předčasnému nástupu do tvrdého tréninku jsou praktické zkušenosti z období minulého režimu. Ten podporoval širokou síť dětských a mládežnických sportovních oddílů a sportovních škol, zastřešených takzvanými středisky vrcholového sportu, ve kterých byli shromažďováni ti nejvýkonnější, vzešlí z podhoubí malých oddílů.
Čertovo kopýtko spočívalo v tom, že stejně jako dnes, byly i tehdy oddíly a sportovní školy ve velkých městech bohatší a měly tedy daleko větší prostor pro trénink než malé týmy z venkova. Výsledek se dostavil – ovšem úplně jiný, než systém očekával. Zatímco žákovské kategorie vyhrávaly spíše děti z bohatých oddílů, medaile z velkých světových soutěží seniorů vozili převážně závodníci, kteří vyrostli na chudé periferii a teprve na sklonku adolescence se dostali do středisek vrcholového sportu. Odpočinutí, nevyhořelí, na místa, která jim uvolnili jejich vyčerpaní městští kolegové odcházející do předčasného sportovního důchodu.

Všechno má svůj čas

Vstupní chybou vedoucí k tomu, že průměrně nebo lehce nadprůměrně talentované děti snáze ztrácíme, než dovádíme ke kýženým vrcholům, je mylná představa o dítěti jako zmenšenině dospělého. To neplatí ani fyzicky, ani psychicky. Dítě a dospívající se velmi rychle mění a s lehkou nadsázkou můžeme říci, že co rok, to úplně jiný tvor.

Zjednodušeně tedy platí, že až do začátku puberty je z fyzického pohledu dítě prakticky netrénovatelné, je pouze učitelné a formovatelné či deformovatelné. To znamená, že organizovaný fyzický trénink ho rozvíjí jen do míry jeho přirozených schopností. Chlapec pravidelně hrající fotbal bude fyzicky zdatnější a šikovnější, než když bude trávit čas před počítačem, nebude ale zásadního (a později nedohnatelného) rozdílu mezi klukem hrajícím ve Spartě Praha anebo čutajícím na plácku na návsi ve vesnici za Krnovem.

Zátěž nad míru běžné přirozené aktivity už nevede k dalšímu rozvoji žádoucích výkonnostních parametrů, jen k únavě, a co hůř, také k deformaci – ať už fyzické ve smyslu nějaké ortopedické vady, funkční (svalové dysbalance) či psychické. Rozeznat, co je ještě přirozené a co již přes míru, není pro nás dospělé, logicky, schematicky a plánovitě uvažující, vůbec jednoduché. Rozdíl totiž není mnohdy ani tolik v celkovém objemu – zásobárna dětské fyzické energie je z našeho pohledu téměř nevyčerpatelná. Problémy dělá spíše monotónnost aktivity. Zatímco dospělý bude stejnou věc v tréninku opakovat pro jistotu nejméně desetkrát (aby toho náhodou nebylo málo), dítě mladšího školního věku je po několika opakováních unavené a chtělo by jít dělat něco jiného. Přinutíme-li ho pokračovat, začne na všech úrovních řízení chybovat a dojde k vadné adaptaci. Bohužel právě cyklistika je v mnoha ohledech přímo synonymem nekonečného opakování jednoduchých pohybů. Psychika je v tomto období velmi různorodá. Jsou děti, které jsou i v tomto období schopny splnit svému trenérovi či rodiči prakticky jakýkoli, třeba sebenesmyslnější požadavek, jen aby byly „hodné“ a chválené. Na druhé straně je mnoho takových, pro něž je udržení pozornosti, zejména na vysoce schematizované a abstraktní kombinace pohybů trvající déle než několik minut, nadlidský výkon. Ti první jsou trenéry milováni a preferováni, v těch druhých pak sport ztrácí nejvíc budoucích medailistů, jelikož vítězové nikdy nejsou ti hodní, poslušní a disciplinovaní.

« Zpět na novinky05.01.2016,
zdroj: Velo