Logo Bezpečně na kole
Batůžek se nesmí ani hnout

BMX. Svět maminek

Kde začít s cyklistikou? Časopis Velo publikoval tento inspirativní rozhovor s hlavním trenérem úspěšného bikrosového klubu...

ÚAMK Bikrosclub Řepy

Asi všichni rodiče, kteří chtějí, aby jejich ratolest jezdila na kole, se bez výjimky shodnou na tom, že bikros je pro ně to úplně nejlepší. Můžete sem přivést dítě už od čtyř let věku, to je první výhoda, neustále jej máte pod kontrolou, na očích, nikde se vám nezatoulá, neztratí, nic jej nepřejede, a když spadne, nezřítí se do kamení, nenarazí do stromu, má integrálku a chrániče. Dítě se navíc naučí jezdit na kole, ovládat jej a v budoucnu si je tak jistější v silničním provozu i v terénu, umí zvládat krizové situace, nebojí se výšky ani rychlosti, kontaktu ani pádu. Zcela jistě se učí i určitému přehledu a reakcím, které se mu pak hodí třeba při jízdě autem. A má tu kamarády, vrstevníky. Když se podíváme mezi vrcholové bikery ve všech disciplínách, těžko mezi nimi hledáme někoho, kdo nezačínal s bikrosem. Nahlédneme- li mezi silničáře, najdeme mezi nimi hodně bikerů. A pak je tu Sagan, excelentní technik, mistr světa. Ta linie mezi bikrosem a jakoukoliv další cyklistickou disciplínou je velmi, velmi zřejmá.

Z pohledu dispozic a způsobu tréninku mají bikrosaři nejblíže k dráze a sprinterským disciplínám, to je však už otázka orientace ve vyšším věku. Bikros již dávno není přípravka pro motocyklové disciplíny, soutěže a motokros. Tato vývojová linka je hodně výjimečná, nicméně se maličcí bikrosaři často chovají (a vypadají) spíš jako motorkáři. Tím by snad mohla vznikat pomyslná bariéra. Zbytečná.

Největším BMX oddílem u nás je se svými 208 členy ÚAMK Bikrosclub Řepy. Dost možná je to vůbec největší cyklistický oddíl u nás. Vede jej Lukáš Tamme, bývalý bikrosový i mountainbikový profesionál, tovární jezdec týmu Author, chce se říci motorkářskou hantýrkou. Často jej ale najdete s jeho svěřenci i na cyklistické dráze a přes zimu v tělocvičně. V roce 2010 měl klub 19 členů, pak se do toho ale Tamme opřel, dal tomu svůj čas, práci, zkušenosti. Děcka má rozdělena do čtyř výkonnostních skupin, k tomu má sám na starosti především administraci, neustálé psaní žádostí o granty a dotace, komunikaci. K ruce má další tři trenéry, pomáhají někteří rodiče nebo jezdci kategorie elite. Lukáš se stará nejen o oddíl, ale také o budování a údržbu dráhy.

Rodinu přijde bikros jednoho děcka na 500 korun měsíčně, roční poplatek činí 6000 korun. Startovní balíček, kde je licence, dres, kalhoty a další vybavení ve výrazně vyšší hodnotě, přijde na 1500 Kč. Závody jsou zcela v režii rodičů. „Máme rodiče, kteří vodí dítě na každý trénink, ale závody absolvuje jen dva nebo tři tady v místě. Nikam s ním nejedou, protože na to buď nemají prostředky, auto, nebo prostě mají jinou představu o víkendovém programu. A pak jsou zase děti, které na trénincích absentují často, rodiče je nechají doma, jakmile se jim trošku nechce nebo venku není hezky, ale po závodech objezdí stovky a tisíce kilometrů. Je to strašně individuální,“ říká Lukáš Tamme. Sponzoři klubu se rekrutují téměř výhradně z řad rodičů. Na žádné velké vyskakování to není. Oddíl odvedl svazu cyklistiky výrazně víc peněz na poplatcích za licence, než dostal na odměnách za medaile na mistrovství republiky. A to měl řepský klub jen mistrů republiky sedm. K dalším nákladům pro rodinu, kromě cest a pobytu na závodech, je třeba připočítat kolo, přilbu, brýle a chrániče. U dětských velikostí ale funguje čilý bazarový obchod a náklady nemusí být nijak astronomické, pokud nemáte rozmazleného fracka, co musí mít tu správnou značku.

Zajímavý je trenérův pohled na docházku, tréninkovou morálku a účast na závodech. Klub nefunguje jako tradiční oddíl starého modelu, kdy trenér na svěřence křičí a je emocionálně angažován na výsledcích. Člověku po krátké úvaze logicky dojde, že to by se Tamák, jak jej všichni jmenují, musel zbláznit. „Já jim dám možnost, dám jim svůj čas, znalosti, zkušenosti, a je na nich, jak toho využijí. Já vytvořím co nejlepší podmínky a zbytek je na dětech a na rodičích.“ Někdy mu rodiče vyčítají, že dětem víc „nejde po krku“, snaží se sami řídit trénink, zasahovat do něj. Oni jsou tam ale jen tu jednu jedinou hodinu, zatímco Lukáš s různými skupinami hodiny a hodiny den po dni.

Rodiče jsou vůbec samostatné téma. I když jsou ve vztahu zcela zásadním činitelem, bez něhož by to nešlo, je to pochopitelně neuralgický bod. „Co se týká rodičů, potýkám se úplně se vším, co si vůbec umíš představit,“ odpoví mi Lukáš diplomaticky. „Já nemohu suplovat roli rodičů, školy, výchovy. Jsem tu proto, abych jim předal co nejvíc ze sportu, který mám rád. A oni musí sami chtít… Často nahrazujeme něco, co by děcka měla mít přirozeně z rodiny, ze školy. To nás strašně zdržuje. U většiny z nich v tělocvičně zjistíme, že neumějí ani kotrmelec, a trávíme spoustu času a sil jen samým ‚nedělej, neřvi, poslouchej‘. Běžně nám děti jezdí na trénink a nemají kola v pořádku, nebo je nemají dokonce ani nafouknutá. Já jich tu pak mám přes dvacet a nemůžu běžet jedné mamince pomáhat s pumpičkou.“

Ano, stačí pár minut postávat u dráhy a zjistíte, jak specifické prostředí to je. Už jenom proto, že to je především svět maminek, které děti na trénink vozí a pak na ně čekají. Tatínkové jsou v práci. Malé děti běží za mámou s každou nudlí, s každou bolístkou. Typické je, že nezřídka jim stačí pár minut pauzy vyhrazených na vydýchání a napití, aby zapnuly mobily a začaly hrát nějakou hru, a i když jim trenér říká horem dolem, co mají pít, slazené bublinkové nápoje tu zahlédnete stejně tak běžně jako dětem zdraví nebezpečné energetické drinky. Přestože se vám bude zákonitě zdát, že to není nic moc trénink, že jsou děcka zpocená spíš kvůli chráničům a přilbám než díky nějaké velké zátěži a že je tu příliš velký důraz kladen na imidž, gesta a značky, je to to nejlepší, co si budoucí cyklista může přát. Jen pak jednoho dne musí přijít ten opravdový trénink, vytrvalostní. „Balancujeme na hraně mezi kroužkem a vrcholovým sportem, to je pravda,“ komentuje tu myšlenku Lukáš Tamme. Jinak to nejde. Je to funkční model, který by bylo možné přenést na jakýkoliv dětský klub. Oddíl úzce spolupracuje s Duklou Praha a je schopen doporučit děcka i do jiných pražských bikových oddílů. Nikoho tu nedrží a jsou otevřeni tomu posílat děti dál do světa cyklistiky. To je příjemné zjištění. Chtějí dotlačit masu cyklistů k patnácti letům věku a pak jim dát na vybranou. Kde jejich svěřenci najdou uplatnění, ještě není jasné, na to je příliš krátká doba systematické práce, necelých pět let. Někteří bikrosaři už zamířili na sprinterské tratě a patří u nás k absolutní špičce, jiní malí mluví s obdivem o DH, bikrosař Pavel Kelemen se právě stal mistrem Evropy v keirinu.

Problémem současného vrcholového BMX u nás je, že nejsou vzory a že nám ujíždí světová špička. Těmi posledními idoly byla právě generace Michala Prokopa a Lukáše Tammeho, ti dokázali ve světové konkurenci obstát. Jak se ale se špičkou měřit, když u nás ani jedna z dvaceti drah nemá světové parametry?! Podívejte se jen na startovní rampu na nádherné trati v Řepích – má výšku 3,5 metru. Světové závody se ale startují z rampy vysoké osm metrů! „To máš dole za vteřinu a kousek něco přes šedesát kilometrů v hodině, to nikde nenatrénuješ!“ Tohle už ale nezáleží na dětech. Bikros funguje, a to je hlavní. Alespoň v Řepích.

Mimochodem, věděli jste, že na BMX začínal i Zdeněk Štybar? Podívejte se na video, kde se stal mistrem světa v kategorii do sedmi let, a podívejte se, jak se dostal na první místo. Bylo to ve výjezdu! Inu, kondiční trénink se hodí i v bikrosu.

(mr)

Děkujeme redakci časopisu Velo za milý souhlas se zveřejněním článku, který vyšel v čísle 11/2015.

« Zpět na novinky25.11.2015,
zdroj: Velo